Antimikrobiální látky
Antimikrobiálními látkami rozumíme látky, které působí proti mikrobům, v užším smyslu slova proti bakteriím. Antimikrobiální látky se dělí podle původu na antibiotika a chemoterapeutika.
Antibiotika jsou antimikrobiální látky přirozeného původu - produkované jinými mikroorganismy (bakterie, plísně). Název antibiotikum zůstává, přestože se daná látka dnes standardně připravuje syntericky.
Chemoterapeutikum je v daném významu antimikrobiální látka, která je syntetického původu.
Výše uvedené rozdělení však není pro účely mikrobiologie účelné a velmi často se veškeré antimikrobiální látky shrnují pojmem antibiotika.
Na každou antimikrobiální látku jsou kladeny určité obecné požadavky. Především je kladen důraz na jejih toxicitu, která musí být pro organismus pacienta co nejnižšší, pro mikroba naopak co nejvyšší. Hovoříme tedy o vysoké selektivní toxicitě pro mikroba. Míru selektivní toxicity lze vyjádřit tzv. chemoterapeutickým indexem.
Čím vyšší chemoterapeutický index, tím vyšší selektivní toxicita.
Mimo požadavku na selektivní toxicitu je však nutno dbát i na farmakokinetické a farmakodynamické vlastnosti antimikrobiálních látek. Některé látky mohou vykazovat dobré výsledky in vitro, ale in vivo mohou být nepoužitelné.
Z hlediska farmakokinetiky a farmakodynamiky lze antimikrobiální látky rozdělit na látky závislé na čase a látky závislé na dávce.
Antimikrobiální látky závislé na čase jsou takové, jejichž účinek je odvislý více od doby působení než od dávky. Čím déle tedy látka vydrží v organismu alespoň nad MIC (minimální inhibiční koncentrace - koncentrace antimikrobiální látky, která ještě zastavuje množení bakterií), tím lepšího účinku lze dosáhnout.
Antimikrobiální látky závislé na dávce jsou látky, jijichž účinek je závislý především na dávce. Čím více je převýšena MIC, tím lépe antibiotikum účinkuje.
Z hlediska působení látek na bakterie je můžeme rozdělit na baktericidní a bakteriostatické. Baktericidní bakterie přímo zabíjejí, bakteriostatické brání bakteriím v množení, čímž pomáhají imunitnímu systému v boji s infekcí. Rozdělení nemusí být vždy jednoznačné, jelikož řada bakteriostatických antibiotik působí při zvýšené koncentraci baktericidně.
Poslední významnou vlastností antimikrobiálních látek je cílová struktura, na kterou působí. V této oblasti nalezneme pět kategorií látek:
1. Antimikrobiální látky narušující syntézu buněčné stěny: beta-laktamy, glykopeptidy, polypeptidy
2. Antimikrobiální látky narušující syntézu proteinů (strukturních i funkčních): amfenikoly, aminoglykosidy, makrolidy, linkosamidy, pleuromutiliny, tetracykliny
3. Antimikrobiální látky zasahující do syntézy nukleových kyselin: chinolony, rifampicin
4. Antimikrobiální látky narušující syntézu kyseliny listové: sulfonamidy, trimethoprim
5. Antimikrobiální látky narušující plazmatickou membránu: polyeny (amfotericin B), azoly (ketonazol, flukanazol...) - použití zejména jako antimykotika